22.10.2016 – Brno – Praha – Dubai
Konečně přišlo to ráno, kdy jsme dali na záda své fotobatohy a do ruky každý svůj kufr. Opouštěli jsme náš brněnský domov na dlouhý měsíc a vydali se na cestu na druhou stranu zeměkoule. Odjížděli jsme na návštěvu za našimi nejmilejšími na Nový Zéland. Cesta to byla dlouhá. Z Brna jsme odjížděli autobusem do Prahy na letiště v 8 hodin ráno v sobotu 22.10.2016. Bohužel už z Brna na pražské letiště nejezdí přímý spoj a tak jsme museli čekat v Praze na Florenci hodinu na další autobus, který nás odvezl až na letiště v Ruzyni.
Na Nový Zéland jsme letěli z Prahy do Dubaje a z Dubaje do Aucklandu s leteckou společností Emirates. Vybírali jsme let, který bude mít jen jeden přestup a bude co nejkratší. Do Dubaje jsme letěli největším dopravním letounem Airbus A380. Z Prahy jsme odletěli v 15:50 a po necelých šesti hodinách jsme před půlnocí přistáli v Dubaji. Doba mezi oběma lety byla v Dubaji 10 hodin a od letecké společnosti jsme dostali poukaz na bezplatné ubytování v jejich hotelu a tak jsme se po přistání vydali hledat informace Emirátů, abychom se dověděli, kde hotel najdeme. Na informacích nám řekli, že musíme sjet rychlovýtahem dolů na zastávku a odjet do jiné budovy a tam najít patřičný východ, odkud nás odvezou autobusem do hotelu, který je mimo letiště. Tady jsme už poněkud znejistěli, neboť se nám z letiště nechtělo. Letiště v Dubai je nepředstavitelně veliké. Mezi budovami téhož terminálu jsme jeli vláčkem asi 5 minut. Ve druhé budově jsem se opět šla ptát na cestu k východu. Pán na informacích nám vysvětlil cestu, kudy se dostaneme k východu, od kterého jede hotelový autobus. Když nás posílal na imigrační oddělení, tak jsem zaváhala ještě víc, zda opustit letiště a jet tmou do neznámého města a ještě k tomu v arabském světě. Ale vidina 10 hodin strávených někde na sedátku na letišti nás přesvědčila, že se máme přece jen vydat do hotelu. Prošli jsme několika kontrolami, na imigrační přepážce jsme dostali razítka do pasů a nakonec jsme nastoupili do speciálního autobusu, který nás vezl horkým krásně osvětleným nočním městem do hotelu. Za nedlouho jsme odemkli náš luxusní hotelový pokoj. I když krátce, ale dobře jsme se vyspali. Ten odpočinek přišel velmi vhod. Ráno nás autobus odvezl zpět na letiště. Prošli jsme už jen jednou kontrolou, ale zato nám vážili i příruční zavazadla. Povolená váha příručních zavazadel je 7 kg, což jeden z našich fotobatohů překročil. Naštěstí ten druhý měl míň a spolucestujícím se váha sčítá a tak jsme bez problémů prošli i touto kontrolou. Vešli jsme do velikánského světa obchodů a restaurací, které tu všude byly. Cesta k naší gate nám trvala pěšky skoro půl hodiny. Protože jsou tu všude veliké vzdálenosti, mají tu pro unavené cestující i pohyblivé chodníky.
V sobotu 23. října v 10 hodin Dubajského času jsme nastoupili do Boeingu 777-200LR, který jako jediný zvládá nejdelší leteckou trasu na světě Dubai – Auckland bez mezipřistání. Časový posun mezi ČR a UAE jsou v létě 2 hodiny a v zimně 3 hodiny. Ve Spojených arabských emirátech, totiž nemají zimní a letní čas. Druhý let trval dlouhých 16 hodin, ale udělali jsme dobře, že jsme si vybrali leteckou společnost Emirates. Nejsou nejlevnější, ale jejich servis po celou dobu letu byl perfektní. Jídla bylo tolik, že jsme jej ani nemohli sníst. K tomu byl k dispozici ovocný bar a tak jsme si mohli dát ovoce a džusy, během letu, kdykoliv jsme dostali chuť.
Když jsme se blížili k novozélandskému severnímu ostrovu, tak jsme najednou mezi mraky uviděli ty nádherně zelené hory, divoké pobřeží a oceán. Letěli jsme na východ, tedy v čase dopředu a tak když jsme přistáli v Aucklandu, tak už bylo poledne v pondělí 24. října. Doma v Česku měli teprve půlnoc, tedy o 12 hodin méně, než je na Novém Zélandu. Na letišti jsme prošli důkladnou kontrolou, museli jsme vyplnit dotazníky, co vezeme a jak dlouho tam budeme. Na letišti chodil mezi cestujícími pejsek a nás i zavazadla kontrolovali skenerem. Na Nový Zéland je přísně zakázané dovážet jakékoliv jídlo a zejména rostlinky a jejich semínka. O zvířatech ani nemluvím. Zélanďané si velmi hlídají, aby jejich země a příroda zůstala nezměněná.
A pak už přišel ten veliký okamžik, kdy se otevřely poslední dveře na letišti a za nimi na nás čekali náš syn Petr a jeho přítelkyně Eva, o které říkám, že je naším třetím dítětem. Nemožné se stalo skutečným, jsme zase po dlouhé době spolu a k tomu na Novém Zélandu.
24.10.2016 – Auckland
Z letiště jsme jeli asi půl hodiny do centra města, kde nedaleko přístavu naše děti bydlí. Naobědvali jsme se a hned se vydali na první procházku, abychom prozkoumali nejbližší okolí. Jednou ze zásad, jak se nejlépe vyrovnat s časovým posunem, je jíst a spát podle nového času. Proto je nejlepší jít ven, aby člověk neusnul. Hned na první procházce jsme poznali, jaké počasí tu je. Když jsme se doma oblékali, tak svítilo sluníčko a když jsme vyšli před dům, tak pršelo. Počasí je na NZ je velmi proměnlivé. Během chvilky se slunečno promění v déšť a hlavně skoro pořád fouká. Dobré funkční nepromokavé oblečení je tu důležité. Ani sluníčko se nesmí podcenit. Stačí jen chvilka a hned je člověk spálený, proto je důležité používat krémy s SPF 50.
Naše první procházka městem vedla na Viaduct Harbour podél přístavu s tisíci plachetnicemi a jachtami. Bylo jich tu spousta na prodej a tak jsme si vybírali, kterou bychom si koupili. Ale když jsme se večer podívali na internet, kolik taková jachta stojí, tak jsme si to rozmysleli. Z přístavu do města se jde přes most, který se podobně jako v Londýně, zvedá, aby mohly proplouvat lodě. Ve městě jsme prošli nejznámější ulicí Queen Street, ulici plnou obchodů a zamířili ke Sky Tower. Díky své výšce 328 metrů je vidět téměř odkudkoliv a tak byl pro nás výborným orientačním bodem při našich dalších toulkách městem.
Auckland leží v severní části severního ostrova, má přes 1,6 milionu obyvatel, je největším městem na NZ, kdysi byl i hlavním městem. Dnes je hlavním městem NZ Wellington. Nad vysokými stavbami, zaplňujícími střed města se tyčí dominanta města Sky Tower. Auckland leží na mnoha vyhaslých sopečných kráterech a obklopuje jej mnoho malých ostrůvků. Téměř se tu setkává Tasmanovo moře s Tichým oceánem. Má mnoho malých i velkých přístavů a proto bývá často nazýván městem bílých plachet.
25.10.2016 – Auckland
Ráno nás uvítalo sluníčko a tak jsme vzali naše fotoaparáty a šli na procházku nikam jinam, než k moři. Prošli Viaduct Basin, což je nedávno postavenou moderní čtvrtí s mnoha činžovními domy, obchody, restauracemi a kavárnami. Svou polohou nedaleko od centra Aucklandu a u přístavu Viaduct Harbour je čtvrtí s prvotřídním bydlením u přístavu, kde kotví luxusní plachetnice a jachty. Šli jsme dál na Wynyard Quarter rozkládající se na výběžku do moře. Mají tu sídla velké společnosti jako např. Microsoft, stojí tu divadlo ASB Waterfront Theatre, je zde mnoho restaurací a kaváren a vyhledávaný rybí trh. Zajímavý je Silo Park, kde se zejména v letních měsících konají trhy, koncerty nebo promítání filmů. Středem této oblastí projíždí obnovená historická tramvaj. Z Wynyard Quarter jsme se vydali přes zvedací most zpět do centra k přístavu Waitemata Harbour.
O jídle, stravování a nákupech na NZ by se dalo hodně mluvit. V česku je člověk opatrný, když si jde koupit na výletě jídlo do stánku či restaurace, aby dostal dobré a kvalitní jídlo. Na NZ je jídlo i v těch nejmenších stáncích v těch nejzapadlejších končinách vždy dobré, nikdy nám nebylo zle. Jíst se tu dá opravdu zdravě. Také nás překvapila kvalita potravin v obchodech. I v obyčejném obchodě jsou potraviny čerstvé, nenašli byste zkažené ovoce nebo zeleninu. Pečivo je tu jiné, než u nás. Rohlíky i chleba byste tu hledali marně. Hodně se tu jí toastový chleba, který se podobá našemu. Ovšem největší pochoutkou, kterou jsme tu jedli každý den ke snídani, byl banana bread, což je tmavý chleba s kousky banánů.
K večeru jsme se vypravili k Westhaven Marina. Sídlí zde mnoho luxusních jachtařských klubů. Z mola Pier je krásný výhled jak na Harbour Bridge, tak na Auckland s jeho dominantou Sky Tower. Pohled na Auckland, když se stmívá a pomalu se rozsvěcují světla ve městě, je odtud nádherný.
26.10.2016 – Auckland
Pršelo a pršelo a tak jsme se jen toulali v dešti po Queen Street a jejím okolí. Na Queen Street a v blízkém okolí se nachází mnoho různých obchodů od luxusních po suvenýry, spousta restaurací, rychlého občerstvení a kaváren.
K večeru, kdy už přestalo pršet, jsme šli na procházku po městě, do obchodní pasáže Karangahape Road, do Myers parku. Na Aotea Square bylo letní kino a tak jsme si sedli do plážových lehátek a koukali na film.
27.10.2016 – Auckland
Eva už měla dovolenou a tak jsme se společně vydali na pořádnou procházku městem a jeho parky. Na Queen Street jsme si nejdřív koupili pořádné sluneční brýle. Bez těch se na NZ opravdu neobejdete. Prošli jsme přes Aotea square, kolem Art Gallery, přes Albert pakr a University of Auckland. Naším cílem byl Domain park, který se rozkládá na vyhaslé sopce. Park je krásně upravený, byly zde vysázené evropské rostliny a zdobí jej několik skulptur. Nejznámější jsou tři bronzové sochy v jezírku a kašna s Valkýrou. Parku vévodí zimní zahrada se dvěma skleníky, stojícími okolo nádvoří s jezírkem. Pozůstatek sopky vytváří přírodní amfiteátr, kde se konají různé akce a slouží i jako sportoviště. Na vrcholu kopce stojí War Memorial Museum. Odtud je krásný výhled na město.
28.10.2016 – Auckland
Počasí nám přálo i na další výlet. Ráno jsme u Britomartu nastoupili do autobusu double decker a jeli k Mt Eden. Mount Eden je nejvyšším vrcholem Aucklandu vysoký 196 metrů. Jedná se o vyhaslou sopku s kráterem hlubokým 50 metrů. Z vrcholu je krásný výhled do všech stran na město, přístavy a moře.
Vrátili jsme se autobusem zpět do města k Briotmartu. Tady je luxusní nákupní centrum s obchody v kryté i venkovní pasáži. Centrum tvoří menší náměstí s vodotrysky, jemuž dominují dva luxusní obchody Channel a Tiffany.
Večer jsme se dali do velkého balení, protože následující den nás čekal odlet na jižní ostrov.
29.10.2016 – Auckland – Christchurch
Ráno jsme ještě dobalili pár věcí. Zbylo trochu času a tak jsme se šli ještě projít po sluníčku kolem našeho oblíbeného přístavu. Pak nás taxík odvezl na letiště, tady jsme ještě chvilku počkali do odletu v 1 hodinu. Let z Aucklandu do Christchurch trvá něco málo přes hodinu.
Z letiště v Christchurch jsme odjeli rovnou do autopůjčovny Apollo car rental, kde jsme měli zamluvený camper RV Vehicle Specs. Po vyřízení všech nutných formalit a zaškolení si Petr sedl za volant a vyrazili jsme na naši dvoutýdenní dobrodružné putování po nádherném jižním ostrově. Karavan to byl velký pro 6 osob, dokonale vybavený na cestování do neobydlených končin. Měli jsme tu plynový vařič, ledničku, dřez, záchod se sprchou a dokonce i televizi. Ale tu jsme nepustili ani jednou. Spaní bylo pohodlné. Přestože jsme měli v ceně i deky, tak jsme byli rádi, že máme s sebou i teplé spacáky. Přece jen někdy bývaly noční teploty jen něco málo nad nulou. A jako bonus byly kempinková křesílka se stolečkem. A ty jsme na rozdíl od televize zase hodně využívali.
První cesta z půjčovny vedla do supermarketu, kde jsme nakoupili zásoby na pár dnů a pak jsme projeli městem do New Brightonu. Tady jsme si v jednom malém bistru koupili ty nejlepší Fish and Chips a královsky jsme se najedli. Už se stmívalo, ale přesto jsme šli na procházku k moři, sbírali mušle, koukali na racky a na veliké vlny. Pak jsme se prošli po New Brighton Pier, což je dlouhé molo na které chodí lidé na procházky dívat se na moře a rybáři lovit ryby a kraby. Původní molo bylo dřevěné a později bylo nahrazené novým betonovým. Na molu jsou štítky se jmény lidí, kteří na jeho obnovu přispěli. Foukal ledový vítr a tady jsme poprvé poznali studené větrné počasí jižního ostrova. Říkali, že jsme měli poslechnout děti a vzít si s sebou čepice. Naštěstí to bylo jediné oblečení, které nám scházelo, a čepičky jsme si později koupili.
Na noc jsme náš nový domov na čtyřech kolech zaparkovali na nedalekém odpočívadle a krásně jsme se vyspali.
30.10.2016 – Christchurch – Akaroa
Brzy ráno, sotva vyšlo sluníčko, jsme jeli kousek dál po pobřeží k Sunmer Beach. Je to krásná písečná pláž s menšími skalisky. Všude tu kvetly okrasné keře a po nočním dešti tu vše úžasně vonělo.
Město Christchurch je největším městem jižního ostrova. Bylo založené koncem 19. století v anglickém stylu. Leží v tektonické oblasti a různě silná zemětřesení jsou tu častá. Bohužel většina historických budov včetně katedrály, byla poničená při velkém zemětřesení v roce 2011. Ve městě se stále staví moderní zpevněné budovy, ale obnova celého města bude ještě trvat dlouho.
Odjeli jsme do centra města a auto zaparkovali poblíž domu, kde Petr s Evou dřív bydleli. Prošli jsme nákupním centrem, kde Eva pracovala v KMartu a dali si ranní kafe ve Starbucksu, kam Péťa s Evou chodili na kafe. Procházeli jsme se po Hagley parku, který je největším a také nejstarším parkem na NZ. Na veliké rozloze se tu nachází staleté stromy, jezírka, fontány, zvonkohra, růžová zahrada, botanická zahrada se skleníky. Parkem protéká říčka Avon a všude je krásně zelený trávník a nespočet laviček k odpočinku.
Minuli jsme Canterbury museum na Rolleston Ave a u polorozbořeného kostela jsme odbočili na Worcester Boulevard. Po ní jezdí staré tramvaje a v jedné malé zahrádce je tu socha dívky s knihou. Došli jsme na Cathedral Square, kde stojí polorozbořený kostel, který byl zničený při velkém zemětřesení v roce 2011. Dál po Worcester Street jsme došli do parku na Latimer Square a na High Street jsme poseděli u sošek tří welsh corgi. Na Madras street je památník obětem velkého zemětřesení, který tvoří 185 bíle natřených židlí. Prošli jsme pasáží Cathedral Junction na New Regent street, kouzelné uličky tvořené malebnými domy s obchůdky a kavárnami. Tady jsme si koupili výborné kafíčko a po dlouhém chození, jsme odpočívali a užívali si atmosféru tohoto místa.
Pozdě odpoledne jsme opustili Christchurch a jeli jsme do malého přístavního městečka Akaroa, vzdáleného asi 80 km od Christchurch. Městečko se rozprostírá na březích hlubokého mořského zálivu, obklopeného horami. Je to krásné místo nejen pro odpočinek ale i pro vodní sporty. Na nábřeží zrovna muzikant hrál na piano a tak jsme si sedli na lavičku a poslouchali krásnou hudbu. Ještě jsme došli k majáku na konci městečka a pak jsme se vrátili k našemu karavanu a dali si večeři venku s výhledem na záliv s loděmi a na hory.
Před setměním jsme se vydali na dlouhou cestu jižním směrem podél východního pobřeží k Moeraki. Tady jsme zaparkovali ve free campu kousek od moře. Přijeli jsme sem před půlnocí, ale ještě jsme se šli podívat k burácejícímu moři. Tady jsem také poprvé uviděla oblohu plnou hvězd i s jižním křížem.
31.10.2016 – Moeraki – Tunnel Beach – Dunedin – Kaka Point – Nugget Point
Ráno jsme vstávali velmi brzy, abychom stihli vycházející sluníčko nad mořem na pláži Koekohe Beach Na ní je přes 50 záhadných kulovitých kamenů, roztroušených samostatně nebo ve shlucích po celé pláži. Největší balvany váží 7 tun a mají přes 2 metry v průměru. Tajuplné balvany jsou brzy ráno nebo večer velmi oblíbeným místem fotografů pro svou jedinečnou scenérii a atmosféru. Po hodinovém focení jsme posnídali a pak vyrazili na další cestování po oblasti Catlins, která se rozkládá na jihu jižního ostrova Nového Zélandu. Tato málo obydlená a větrem ošlehaná, členitá část Nového Zélandu zahrnuje zelené pastviny, strmé útesy omývané vysokými vlnami, hustou zelenou buš se svými stromovými kapradinami a vodopády.
Dalším místem naší cesty byl Tunnel Beach nedaleko od Dunedinu. V této oblasti se nacházejí velké pískovcové útesy a pláže. Některé z nich nejsou ze břehu dostupné. Proto se kdysi dávno jeden člověk rozhodl na jednu z nich prorazit ve skále tunel ke své soukromé pláži. Dnes jsou tunel i pláž celoročně veřejně přístupné. Je to úžasný pocit, stát pod třicetimetrovými skalisky a pozorovat moře, které je tu obzvlášť divoké.
Druhé největší město jižního ostrova je Dunedin. Jeho centrum je tvořené z větší části historickými budovami. Za pozornost stojí stará katedrála a nádražní budova, která spíše připomíná malý zámeček. Zde jsme se prošli po městě a navštívili jsme čínskou zahradu, která je se svými stavbami a jezírky uprostřed města oázou klidu.
Pokračovali jsme v cestě dál na jih podél pobřeží do oblasti zvané Catlins. Čím víc jsme jeli na jih, tím víc bylo moře a vítr divočejší. Šli jsme na Kaka Point, místo kde kolem sedmé hodiny večer vyplouvají z moře tučňáci. Sejít až dolů k nim na pláž se nemůže. Pro turisty je tu postavená pozorovatelna. Je legrační pozorovat je, jak vyplavou z moře a batolí se po pláži.
Posledním výšlapem byla cesta k majáku na Nugget Point. Je to strmý ostroh, obklopený skalnatými ostrůvky nuggets. Oblast je domovem mnoha mořských ptáků, včetně tučňáků a lachtanů. Přišli jsme k němu zrovna, když zapadalo slunce a byla to opět úžasná chvíle. Vítr byl tak silný, že jsme sotva stáli na nohou, ale být tu byl veliký zážitek.
Vrátili jsme se do vesnice Kaka Point, kde jsme přenocovali v kempu.
1.11.2016 – Purakaunui Falls – McLean falls – Florence Hill Lookout
Ráno bylo krásně slunečné a tak jsme mohli opět posnídat před karavanem. Po snídani jsme vyjeli ke Cathedral Caves. To je jeskyně na kraji moře a je přístupná pouze v době odlivu. Bohužel jsme sem přijeli v poledne, v době, kdy začínal příliv a už byl do ní vstup zakázaný. Protože je to velmi zvláštní a krásné místo, které by bylo škoda nenavštívit, tak jsme se rozhodli, že tu poblíž počkáme do druhého dne.
Naštěstí nedaleko odtud byla malá restaurace, kde jsme se dobře najedli, než jsme se vydali k vodopádům. Bylo to taky jediné obydlené místo, které jsme ten den potkali. Oblast Catlins je téměř neobydlená, protože příroda je tu už hodně drsná. Ale přesto jsme i tu, tak jako na celém jižním ostrově, viděli stráně plné pasoucích se oveček.
Přejeli jsme k Purakaunui Falls, což je kaskádový třístupňový vodopád na řece Purakaunui nacházející se v samém srdci Catlins Forest. Z parkoviště vede k vodopádům pozvolná cesta hustým lesem. Pršelo, ale nám to jako správným turistům nevadilo.
Vrátili jsme se zpět k malé opuštěné restauraci, od které vedla cesta k dalším vodopádům McLean falls. Jsou tu dva vodopády na řece Tautuku, z nichž ten horní je největším vodopádem jižního ostrova. I k těmto vodopádům vede cesta hustým lesem, který v dešti voněl spoustou nezvyklých vůní.
Na přenocování jsme si vybrali malé krásnou vyhlídku na útesu vysoko nad mořem Florence Hill Lookout. Přijeli jsme sem ještě za deště, ale v době západu sluníčka se mraky roztrhaly a nám se objevil úžasný pohled na krásně zbarvený mořský záliv, nad kterým se klenula duha a zlatým sluncem zaplavené hory.
2.11.2016 – Cathedral Caves – Curio Bay Cliffs – Invercargill – Te Anau
Ráno nás uvítalo sluníčko a po snídani na útesu jsme hned vyjeli ke Cathedral Caves, která se nachází v útesech na severním konci nedotčené Waipati Beach v oblasti Catlins. Ze silnice vede na parkoviště úzká neudržovaná 2 km dlouhá cesta. Dále od parkoviště vede dolů na pláž asi 1 km dlouhá cesta hustým lesem. Všude tu rostou veliké kapradiny a koruny stromů tvoří téměř neproniknutelný deštník. Není divu, že je v těchto lesích vysoká vlhkost. Z lesa jsme vyšli na krásnou písečnou pláž a tady bylo už jen kousek ke vstupu do jeskyně. Tato impozantní jeskyně má dva průchody od moře a je v ní výborná akustika. Měří přibližně 200 metrů a dosahuje výšky až 30 metrů. Moc se nám nechtělo sundávat boty, ale jinak to nešlo. Přestože byl odliv, tak tu voda byla skoro po kolena. Moře bylo ledové, ale po chvilce jsme si zvykli a nakonec jsme si to tu užili i se sbíráním mušlí. Byli jsme rádi, že jsme tu byli brzy, kdy tu ještě nabyly davy turistů.
Poslední zastávkou u moře na jižním pobřeží byly Curio Bay Cliffs. Pobřeží je tvořené velkými útesy a zvláštními kameny, kterým se říká Zkamenělý les. Zkamenělý les Fossil Forest v Curio bay představuje pozůstatek subtropického lesa, který Catlins kdysi pokrýval. Tady jsme viděli asi největší mořské vlny. Voda se tu tříštila o skály a stříkala do velké výšky. Další velkou vzácností této oblasti je kolonie žlutookých tučňáků. Když jsme se vraceli na parkoviště, tak jsme jednoho ze zdejších obyvatel potkali. Vyhříval na sluníčku a krásně nám pózoval.
Po třech dnech cestování liduprázdnou krajinou jsme dorazili do malého městečka Invercalgill. Tady jsme doplnili zásoby a definitivně opustili moře a začali se šplhat k horám do vnitrozemí. K večeru jsme přijeli do Te Anau, malého městečka na břehu velkého horského jezera, které je základnou pro pěší turistiku po okolních velikánech a zároveň je i vstupní branou do národního parku Fiorland. Tady jsme se ubytovali na dvě noci ve velmi pěkném, čistém a dobře vybaveném kempu. Ještě jsme se šli večer projít kolem jezera, ale déšť nás brzy zahnal zpět do karavanu.
3.11.2016 – Te Anau – Milford Sound – Mirror Lakes – Te Anau
Ráno jsme se vydali po Scenic route z Te Anau až k západnímu pobřeží. Projížděli jsme národním prkem Fiorland. To je drsná, hornatá, lesnatá krajina rozdělená řadou hlubokých zálivů fjordů. Je to místo se zasněženými vrcholky hor, třpytivými jezery, strmými kaňony a divokou krajinou, o němž cestovatelé sní a fotoaparáty nedokáží jejich nádheru zachytit. Našim cílem byl Milford Sound. Malý přístav, odkud vyplouvají lodě na projížďku fjordem k Tasmánskému moři. My se vydali na dvouhodinovou plavbu. Proplouvali jsme mezi 300 metrů vysokými strmými horami, ze kterých se valilo nespočet vodopádů. Kdo chtěl, mohl si pod vodopád stoupnout, ale my jsme pod vodopád dali jen naše go pro a sami jsme se schovali do kajuty. Na skalách jsme viděli i tuleně. Během plavby se vystřídal déšť, slunce i mlha a zase déšť. A tak nás v přístavu krásně zahřála teplá čočková polívka, kterou nám naše děti přinesli. Ti už tu byli dřív a tak na plavbu s námi nešli.
Cestou zpět do Te Anau jsme každou chvilku zastavovali na focení. Je tu nespočet míst, kde se dá zastavit a fotit tu nádhernou horskou scenérii nebo divokou kamenitou říčku. Také jsme zašli k propasti. Na parkovišti před vjezdem do tunelu jsme se seznámili s místními drzými ptáky kea. Ti nemají z lidí ani trochu strach, klidně přistanou na autě a prý mohou klovnout i člověka. Poslední zastávkou na focení byly Mirror Lakes, která mají klidnou zrcadlovou hladinu, ve které se odrážejí zasněžené vrcholky hor. Představovala jsme si velká jezera, ale byly to jen malinká jezírka, ale přesto se tu nějaké to zrcadlení dalo vyfotit.
Vrátili jsme se do Te Anau a na břehu jezera jsme si na veřejném grilu připravili výbornou večeři.
4.11.2016 – Te Anau – Wakapitu – Queenstown
Ráno jsme se šli ještě projít kolem jezera a prošli jsme pár obchodů. Počasí v horách už bylo o poznání chladnější, než dole u moře a tak jsme si šli koupit čepičky.
Kolem jezera Wakapitu jsme dojeli do Queenstownu. Obklopují jej modravé vrcholky pohoří Remarkables a lemují jej zálivy jezera Wakapitu. Městečko je možné nazvat hlavním městem dobrodružství na NZ. Z mnoha tu adrenalinových atrakcí jsou to například projížďky na rychlých motorových člunech, sjíždění divokých horských řek na raftech, tandemové seskoky padákem nebo tandemový paragliding a bungee jumping. Také je tu v okolí hodně lyžařských areálů. V Queenstownu jsme se ubytovali opět v kampu. Zde jiná možnost není. První cesta po příjezdu vedla do restaurace Fergburger, kde připravují ty nejlepší hamburgery na světě. Vzali jsme si je s sebou a vychutnali si je na nábřeží. Opravdu byly výborné. Prošli jsme se po městě a pak jsme vyjeli lanovkou Skyline gondola na Bob´s Peak. Odtud byl krásný panoramatický výhled na město, jezero a okolní hory.
5.11.2016 – Queenstown – Crown Range – Wanaka – Pukaki
Zaplatili jsme si čtyřhodinový výlet terénním autem po místech, kde se točil Pán prstenů. Na několika zastávkách nám průvodce vždycky pustil ukázku z filmu a pak nám ukázal místo, kde se film točil. Jezdili úzkými cestami v horách i kamenitou řekou. Zastavili jsme ve městě Arrowtown, ve kterém dodnes stojí mnoho starých dřevěných a kamenných domů, postavených v 19 století, kdy se tu rýžovalo zlato..
Z Queenstownu jsme odjížděli po obědě. Zastavili jsme u starého dřevěného mostu, vedoucího přes široké kamenité řečiště. Pak jsme se zatáčkami vyšplhali ještě výš do hor. Pohledy dolů byly jako z letadla. Zastavili jsme v Crown Range, což je nejvýše položený průsmyk na jižním ostrově, přes který vede silnice. Chtěli jsme se podívat výš do hor, protože výhledy tu byly opravdu krásné. Když jsme odcházeli od auta, svítilo sluníčko. Ale jak už to na NZ chodí, za chvilku se zatáhlo a za další chvilku se k silnému větru přidal i déšť. Eva nám sice říkala, že za zatáčkou už bude vršek kopce. Ale když nám to řekla po páté a za zatáčkou vrchol nevidět, tak se starší půlka výpravy vrátila zpět k autu. Eva s Péťou šli dál, ale na vrchol také nedošli.
Wanaka je malé městečko a krásné jezero, obklopené horami se zasněženými vrcholky. Je upravené pro letní i zimní rekreaci. Prošli jsme se kousek kolem jezera. Zrovna tu krásně rozkvétaly barevné vlčí boby. Škoda, že jsme tu nemohli zůstat déle. Ještě jsme tento den měli naplánované dojet k dalšímu horskému jezeru Pukaki. Sem jsme dorazili až po tmě a zaparkovali jsme ve free kampu na břehu jezera.
6.11.2016 – Pukaki – národní park Aoraki – Kea Point
Ráno byly úžasné červánky. Stálo za to, vylézt ven z teplého spacáku a jít si to vyfotit. Jezero Pukaki a nedalekého jezera Tekapo je zvláštní svou smaragdově zelenou vodou. Třpytící se tyrkysová barva vzniká díky diamonitu ve vodě. Tato horninová drť vznikla, když dno jezera vyhloubil ledovec s kameny na spodní části odírajícími se o kameny na povrchu, přičemž vzájemné obrušování vytvořilo drobné částečky, které se nakonec rozpustily ve vodě z tajícího ledovce. Tato usazenina dodává vodě mléčný zákal a láme dopadající paprsky. Bohužel brzy začalo pršet a pršelo hodně a celý den a tak se na nějaké procházky nedalo jít. Opustili jsme kemp s tím, že pojedeme na druhý břeh jezera. Zastavili jsme se u stejnojmenného městečka v Mount Cook Alpine Salmon a kousek dál u lososích sádek. Kolem jezera jsme pokračovali dál směrem k Mt Cooku. Zastavili jsme ještě na břehu jezera Pukaki na Peters Lookout, odkud je za pěkného počasí krásný pohled na hory národního parku Aoraki. Bylo ale tak zataženo, že jsme hory ani Mount Cook, neviděli. Za deště jsme dojeli až „na konec světa“ do White horse hill campsite. A tady jsme už zůstali a přenocovali. Večer jsme se šli projít ještě na Kea Point k ledovcovému jezeru.
Úchvatný Aoraki národní park Mt Cook patří spolu s národními parky Fiorland, Aspring a Westland do světového dědictví UNESCO. Nachází se zde 22 hor s nadmořskou výškou přes 3000 metrů. Nejvyšší z nich je Mount Cook, s výškou 3755 metrů je zároveň i nejvyšším vrcholem NZ.
7.11.2016 – Aoraki – Hooker Glacier – Mt Cook – Blue Lake – Tasman Lake – Peters Lookout – Tekapo
Ráno bylo mrazivé, ale krásně svítilo sluníčko. A Mt. Cook v ranním slunci celý jenom zářil. Vydali jsme se na Hooker Valley track, který vede stejnojmenným údolím s krásnými výhledy na Mount Cook. Všude tu roste plno horských květin včetně Cookovy lilie a alpských sedmikrásek. Cesta vede kolem horské říčky s několika úzkými houpacími mosty až k ledovcovému jezeru, ve kterém pomalu roztává ledovec Hooker Glacier. Po hladině pluly malé i velké kusy ulomené z ledovců. Bylo tu nádherně. Seděli jsme a koukali se na jezero a užívali si tu krásnou a klidnou atmosféru pod horskými velikány.
Vrátili jsme se zpět k autu a jeli jsme jen kousek dál, abychom se podívali k dalším jezerům. Jmenují se Blue lake, ale barva vody v nich je spíš zelená, než modrá. V horách nad nimi je další ledovec Tasman Glacier. Asi vás překvapí barva vody v jezeře i ledovec samotný. Oba mají zvláštní odstín šedivé barvy. Od ledovce je výhled do širokého kamenitého Tasmanova údolí.
Odtud jsme jeli stejnou cestou jako včera, podél pobřeží tyrkysového jezera Pukaki. Tato sytě modrá barva je způsobená horninovou moučkou, zvanou také ledovcové mléko, která je tvořená jemnými částečky hornin rozemletými ledovci a poté rozptýlenými ve vodě. Zastavili jsme ještě jednou u Pukaki na Peters Lookout, abychom se ještě jednou podívali na horské velikány a otužilejší polovina naší výpravy se vykoupala v jezeře.
Nedaleko od Pukaki je další nádherné tyrkysově modré jezero Tekapo. Na jehož břehu zrovna rozkvétaly růžové a fialové vlčí boby. Podívali jsme se ke kamennému kostelíku Church of the Good Shepherd (kostel dobrého pastýře) a kousek od něj k soše pasteveckého psa.
8.11.2016 – Tekapo Springs Hot Pools – Mt John – Castle Hill
Dopoledne jsme se vyhřívali v Tekapo Springs Hot Pools. Je to pět bazénů s vodou teplou až 39 stupňů. Poobědvali jsme na břehu jezera a společnost nám tu dělali neodbytné žebrající kačeny.
Odpoledne jsme si vyšlápli na Mt. John, na jehož vrcholku je observatoř. První část cesty vedla pozvolně nad pobřežím Tekapa. Ale druhá část už byla mnohem prudší a opět foukal silný vítr. Nahoře jsme se zahřáli teplým čajem a prošli jsme si areál hvězdárny. Bohužel jsme tu byli přes den a tak jsme nezažili noční pozorování hvězd. Má to být místo, odkud se nejlépe pozorují hvězdy na NZ. Zpět jsme šli sice prudší, ale kratší lesní cestou.
V podvečer jsme vyjeli směrem do Castle Hill. Asi po dvou a půl hodině jízdy jsme byli už jen pár kilometrů od cíle a byla tu cedule, že silnice do Castle Hill je uzavřená. Nezbylo tedy, než se vrátit a jet jinou mnohem delší cestou. Na NZ není objížďka jednoduchá. Silnic na jižním ostrově není v horách mnoho a tak každá objížďka představuje desítky kilometrů. Do Castle Hill jsme dorazili před půlnocí, zaparkovali jsme na jednom malém parkovišti a hned usnuli.
9.11.2016 – Castle Hill – Kaikoura
Ráno jsme si my fotografové přivstali a za svítání jsme vyrazili ke skalám. V Castle Hill jsou zvláštní velké oblé balvany a skalní útvary. A stálo to zato. Bylo to úžasné ráno. Na nebi byly opět velké mraky a tak jsme se raději vrátili k autu. Sotva jsme za sebou zavřeli dveře, tak se spustil lijavec a přišla i první bouřka. Předpověď počasí byla na celý den špatná a tak jsme jeli dál do Kaikoury.
Kaikoura je malé město na stejnojmenném poloostrově na pobřeží Tichého oceánu pod Jižními. Tvoří jej jedna dlouhá ulice s obchody, restauracemi a ubytovacími zařízeními. Kaikoura je vyhledávaným turistickým místem nejen pro své velmi krásné pobřeží, ale také pro možnost vidět v přírodě tuleně, velryby, lachtany a kolonie mořských ptáků – albatrosy a tereje. Poloostrov Kaikoura je krásné místo, kde se hory potkávají s mořem. Šli jsme na procházku kolem útesů, kde jsme potkávali tuleně téměř na každém kroku. Strávili jsme tu krásné odpoledne a ani ve snu nás nenapadlo, že toto úžasné místo zasáhne za dva dny silné zemětřesení.
Na noc jsme jeli podél pobřeží ne sever, do freecampu nedaleko moře schovaného pod vysokými horami.
10.11.2016 – Kaikoura – Ohau – Hanmer Springs
Ráno bylo deštivé. Kousek od místa, kde jsme přenocovali, je Ohau Point Seal Colony. To je místo, kde v létě dovádí v bazénu pod vodopádem tulení mláďata. My jsme tu však žádné neviděli, byli jsme tu ještě brzy, kdy se ještě nenarodili. Bohužel i toto místo bylo zemětřesením zničené.
Kousek dál na pobřeží jsme zastavili u skalisek, kde byla veliká kolonie mořských ptáků. Tady jsme šli hledat mušle. Na skalnatém pobřeží NZ se nachází zvláštní druh mořské mušle paua. Vyznačuje se modrou perletí a vyrábějí se z ní šperky. Pár kousků jsme tu našli a vzali si na památku domů.
Odpoledne jsme opustili pobřeží a opět se vydali to hor. Naším posledním cílem na jižním ostrově byl Hanmer Springs. Sem jsme přijížděli po mostě přes hluboké skalnaté údolí s řekou Waiau. I tento most byl zemětřesením poničený a město zůstalo odříznuté od světa. Měli jsme štěstí, že jsme odtud odjeli den před ním.
Hanmer Springs je krásně upravené malé horské městečko známé hlavně díky termálním lázním. Je tu několik bazénů s různě teplou vodou. Ty nejteplejší jsou okolo 42° a jsou sirné. Vyhřívali jsme se v nich celý večer. Na noc jsme zaparkovali opět ve freekampu a večer zakončili lahví výborného červeného novozélandského vína Pinot.
11.11.2016 – Hanmer Springs – Christchurch
Dopoledne jsme se vydali přes město na výšlap na Connical Hill, odkud byl krásný výhled do okolí. Zpátky jsme šli přes Woodland Recreation Reserve okolo jezírka. V Hanmer Springs jsme zašli do speciálního obchodu se sladkostmi, kde prodávají novozélandskou specialitu Fudge. Jsou to ručně vyráběné bonbony s různými příchutěmi. Ještě jsme se zastavili v dalším obchodě s pleteným oblečením z merina taktéž vyráběným na NZ . Merino je druh ovcí s velmi jemnou vlnou. Největšími producenty merino wool jsou dnes Austrálie a Nový Zéland. Merino se využívá pro výrobu prvotřídního termo oblečení. K jejím přednostem patří schopnost izolace a zároveň prodyšnost a má vysokou schopnost pohlcovat vlhkost. Jako jediný materiál hřeje, i když je mokrý.
Odpoledne jsme se vydali na zpáteční cestu do Christchurch. Prošli jsme Hagley parkem, chvíli jsme se zastavili v růžové zahradě, kde za ty dva týdny krásně rozkvetly růže. Protože hodně pršelo, tak se moc po venku chodit nedalo a tak jsme šli do Canterbury Museum. A dobře jsme udělali. Podívali jsme se na novozélandskou historii a kulturu, seznámili se s prvními Evropany, kteří objevili NZ, prošli se starými ulicemi Christchurch, vypravili se na expedici na jižní pól, podívali se na geologickou expozici a nakonec jsme navštívili výstavu věnovanou 75 leté historii Air New Zealand. A to jsme zdaleka neprošli všechno. Muzeum rozhodně stojí za to navštívit.
Nakonec jsme zajeli do New Brightonu, do místa, kde jsme naše dvoutýdenní poznávání jižního ostrova začali. Dali jsme si ve stejném obchodě fish&chips a naposled se prošli po New Brighton Pier. Pak už zbývalo jen sbalit si věci, uklidit karavan a usnout naposled v našem karavanu, který nás povozil po cestách i necestách na pobřeží, vyšplhal se s námi do hor a byl našim útulným domovem.
12.11.2016 – Christchurch – Auckland
Ráno jsme zavezli campervan zpět do autopůjčovny. Odtud nás odvezli jejich autem na letiště. Po kontrole a chvilce čekání jsme nasedli do letadla a vraceli se zpět do Aucklandu. Tady jsme se taxíkem dopravili domů.
13.11.2016 – Auckland
Byli jsme přece jenom po těch dvou týdnech cestování unavení a tak byla neděle vyhlášená za den odpočinku.
K večeru jsme se ještě vypravili s foťáky na molo k Harbour bridge. Odtud jsme fotili a natáčeli stmívání nad městem.
14.11.2016 – Auckland – Hobbiton
Posledním výletem byla návštěva Hobitína. Z Aucklandu jsme vyjeli poměrně brzy po ránu, ale i tak už byl provoz na silnicích velký. Do Hobitína jsme dojeli po necelých 3 hodinách. Parkoviště bylo plné a tak jsme měli strach, že se ani dovnitř nedostaneme. Ale nebylo to tak zlé. Čekali jsme necelou hodinu, než jsme nastoupili do autobusu, který nás odvezl na farmu a pak následovala dvouhodinová procházka Hobitínem.
Hobbiton je soukromá farma, kde byl natáčen film Pán prstenů a později po úpravách další film Hobit. Navštívili jsme Dno pytle obydlí Pytlíků s typickými kulatými dveřmi. Občerstvení jsme dostali v The Green Dragon Inn (hospůdce Zelený drak), což je přesná replika filmové hospůdky. Malebná vesnička vypadá, jako by tu hobitové stále žili. Na šňůrách se suší prádlo, na stole jsou napečené koláče, stojí tu džbánky s vínem, před domečky rostou květiny, na záhoncích pěstují zeleninu a pro zábavu hrají šachy.
15.11.2016 – Auckland
Ráno nás uvítal opět deštivý Auckland. Blížil se čas odjezdu a tak jsme se vypravili do města, abychom nakoupili nějaké dárečky pro naše blízké doma.
16.11.2016 – Auckland
Ráno nás vzbudily houkající policejní auta. To je pro Auckland i Nový Zéland něco zcela mimořádného. Honem jsem procházela zprávy, abych zjistila, co se děje. Nedaleko od našeho bydlení, se konala velká demonstrace na protest proti zbrojení. V nedalekém přístavu se totiž konal vojenský summit. Zároveň v přístavu probíhaly i oslavy 75 výročí novozélandského námořnictva a při té příležitosti tu kotvily vojenské lodě z různých zemí světa a na jedné z nich se konal slavnostní nástup. Byl to krásný zážitek.
Na večeři jsme si jeli koupit čerstvé ryby do vyhlášeného rybího trhu Auckland Fish Market s velkým sortimentem čerstvých i mražených ryb. Vybrali jsme si zdejší mořské ryby kahawai a doma si je ugrilovali.
17.11.2016 – Auckland
Předposlední den v Aucklandu byl krásně slunečný a tak fotografové vyrazili za posledními úlovky do centra města. Centrum je převážně tvořené moderními výškovými budovami, v jejichž sklech se odráží okolní velikáni a samozřejmě Sky Tower. A právě na tuto krásnou architekturu se tento den zaměřily objektivy našich fotoaparátů.
Přišel poslední večer a tak musel být slavnostní. A kde jinde zakončit náš pobyt v Aucklandu, než na Sky Toweru. V nejnižším patře je vyhlídková plošina, odkud je krásný výhled na město i moře. Chvíli nám trvalo, než jsme se odvážili vstoupit na prosklenou podlahu a dívat se na město pod námi z výšky 190 metrů. Nad vyhlídkovou terasou v nejširší části horního prstence je restaurace Orbit Revolving Restaurant, která se otočí jednou dokola za hodinu. Tady jsme si dali výbornou večeři, pár hodin jsme pozorovali, jak se pomalu stmívá a ve městě pomalu rozsvěcují světla a vzpomínali jsme, co všechno jsme viděli a zažili.
18.11.2016 – Auckland – Melbourne – Dubai – Praha – Brno
Jak už to tak bývá, tak každá dovolená jednou skončí. V pátek odpoledne nás Petr s Evou odvezli na letiště a pak už následovala dlouhá cesta domů. Ta zpáteční byla delší a únavnější. Z Aucklandu jsme odlétali večer a po dvou hodinách mělo letadlo mezipřistání v Melbourne. Tady jsme museli opustit letadlo a dvě hodiny před půlnocí, kdy už se nám chtělo spát, jsme strávili na letišti. Pak jsme nasedli do letadla a dalších 15 hodin letěli do Dubaje, kde jsme přistáli za svítání. Tady jsme měli 3 hodiny čas na přestup. Naštěstí jsme už letiště znali a tak odbavení a přesun rychlodráhou k naší gate, už pro nás nebyl žádný problém. Poslední let do Prahy trval 6 hodin. V Praze na nás čekala naše dcera s přítelem a byli jsme moc rádi, že nás zavezli domů, protože jsme byli opravdu hodně unavení.
A co napsat na závěr? Velké poděkování našemu synovi Petrovi a jeho přítelkyni Evě, díky kterým jsme prožili neopakovatelné nádherné 4 týdny v této úžasné zemi.